Rozhovor: Dal jsem výpověď v práci a pustil jsem se do vývoje webové aplikace

Vždycky musíš prodat sebe a je jedno odkud ten člověk je, když bude deb*l, tak je jedno, jestli je z IBM, LQD nebo jakýkoli jiný freelancer. Jsem moc rád za to, že je naše vývojová partička sestavená z fajn lidí.

I takto může začít rozhovor na téma, jak zpětně hodnotíš založení webové aplikace. Přinášíme autentický a osobní příběh o založení aplikace od člověka, který před tímto projektem neměl s ničím podobným zkušenost.

• Co bylo nejtěžší?
• Co by změnil, kdyby začínal ještě jednou?
• Pustil by se do projektu znovu?

Inspirujte se příběhem člověka, který miluje lyžování ve volném terénu natolik, že se rozhodl dát výpověď v práci a založit projekt, který bude sdružovat podobné nadšence jako je on.

A tak jsem se vrhl do tvorby online projektu přesto, že tvorba online projektů je průmyslové odvětví, kterému jsem absolutně nerozuměl a se kterým jsem neměl žádnou zkušenost.

Slova o dobré partičce, kde nejsou debi*ové Zdeněk doplňuje tím, že to přineslo i negativa. Tím, že tam nebyli debi*ové jsem se hodně uvolnil a přestal být ostražitý, mohl jsem se pak věnovat svým věcem.

Bude to stát více a spuštění nestihneme před sezónou

Běželo to hezky, pak ale přes léto nenápadně zmizela role koordinátora, což jsem ani nezpozoroval. On se toho na začátku projektu sám ujal Kuba, vlastně poskládal celý tým a celý projekt sám řídil, bez toho aniž by byly jasně rozdělené role, kdy je kdo za co zodpovědný. Což byla moje chyba.

V létě jsem ztratil kontrolu nad tím,  kde přesně jsme. Na projektu pracovali 4 freelenceři a LQD. Chtělo by to možná projekt manažera nebo přesný a odsouhlasený harmonogram, který by se dal hlídat. Pro mě bylo od druhé poloviny projektu těžký se v tom orientovat.

Například se stalo, že bylo proinvestováno cca 200 tisíc, už se programovalo. S vývojem jsme začali v dubnu a v září jsem zjistil, že to nebude vycházet, že to bude stát více a spuštění nestihneme před zimní sezónou.

I. Předchozí práce nebo jak to začalo s United Freeriders?

Baví mě lyžování ve volném terénu. Dřív bylo těžký sehnat informace o tom kam jet, kde zaparkovat apod. Najít si místa, kde můžu dělat sport co mě baví a mít kolem sebe lidi, které to taky baví. Dlouho jsem přemýšlel o tom, jak tomu pomoci.

Přibyla konkurence, sehnat informace je snažší, ale stejně jsem nad tím stále přemýšlel. Díval jsem se dál než jen na to, kde si užiju lyžování ve volném terénu. Chci propojit lidi, kteří mají lyžování rádi.

Všichni ti lidi řeší, kde budou jezdit, s kým a s jakým vybavením. Neexistovala žádná platforma, která by tyto lidi mohla spojovat. Chci to změnit. 

Jak jsem k tomu došel?

Prodával jsem nábytek. Řešil jsem administrativní nábytek, ale měl jsem na starost i síť s domácím nábytkem. Dělal jsem to 20 let. Dřív pro mě typický zákazník byla firma, která se stěhovala a potřebovala vybavit nové prostory. Bylo to komplexní a zajímavý.

Tady bude můj klient jeden člověk, který o to buď bude mít zájem nebo ne. Moje možnost oslovit určitý počet klientů offlinově, potkat se s nimi bude daleko menší.

K online a e-commerce jsem se dostal jen skrz e-shopy klientů. Moje zkušenosti s onlinem je mizivá. To jak by měly vypadat weby, vím jen z pohledu uživatele. 

Ale jsem obchodník a myslím, že princip prodeje je vždy podobný. Zákazník musí mít důvod / touhu / potřebu koupit si tvoje zboží. A je jedno, jestli je online a nebo offline. Liší se však forma a způsob, jak komunikovat a prodávat.

Při prodeji v onlinu se mění nástroje. Znalosti a schopnosti používání nástrojů jsou klíčový k tomu aby obchod dopadl. Facebook, Instagram a naučit se psát atraktivní články, tak trochu umět to co copywriter. Plus schopnost oslovit komunitu. Myslím, že YouTube je další vhodný nástroj.

To vše se budu muset naučit. Je toho hodně a důvodů proč se do toho nepouštět bylo dost. Tak kde se to ve mně zlomilo?

Zlom

Možná to byla Gruzie a Kavkaz, co mě uchvátilo. Byly to méně známé destinace, ke kterým neexistoval dostatek informací. Asi právě v těchto místech jsem si řekl, že by bylo fajn s tím něco udělat.

A měl jsem ještě druhý víc prozaický bod, proč do toho jít. Dařílo se mě, v práci to fungovovalo dobře, skvělý team, dobrá atmosfora, ale chci to dělat až do smrti?

Mluvil jsem o tom s kámošema. Říkali mi, bacha opatrně.

Nosil jsem to v sobě hodně dlouho. Myslím, že před 2 lety by ten start byl výrazně snazší. Hodně jsem chtěl, zabali jsme to v práci a pustil se do toho.

II. Jdu do toho

Začátek byla haluz. V bývalé práci jsme řešili e-commerce a seznámil se s Kubou (Jakubem Rejnušem). Pak jsme se jednou náhodou potkali na lezecké stěně, kde jsem mu o mém nápadu řekl.

Pak jsem to zabalil v mojí bývalé práci a zavolal Kubovi, zda se můžeme setkat. Kuba se toho chytil a začal mě provádět projektem. Začal mě provádět průmyslovým odvětvím, kterému jsem absolutně nerozuměl a se kterým jsem neměl žádnou zkušenost.

Bylo důležité, že jsme si lidsky sedli. Kuba měl vztah k horám, bylo mu jasný o čem mluvím. A je to člověk z online světa se vztahem k lyžování. Kuba začal shánět lidi, napřed mě seznámil s programátorem. Pak setkání s UX designérem, grafikem a kodérem.

Byl jsem překvapený, z toho kolik těch lidí je. Říkal jsem si to bude drahý, ale nerozporoval jsem to. Levný řešení jsou jen zřídkakdy dobrý. Nechal jsem si poradit a poskládali jsme to z jednotlivců. Cítil jsem, že to ty kluky baví.

Jak bych to udělal dnes

Pokud bych se měl dnes rozmýšlet znova, zda mít jednu firmu na vše, nebo na každou věc někoho jiného asi bych hledal firmu. 

Ale byl bych šťoural, chtěl bych vědět co je to za lidi, mít jasně rozepsaný harmonogram a ceny. Pakliže bych šel do jednoho dodavatele, tak bych asi smlouvu řešil s právníkem. Myslím, že by to nemělo ten lidský rozměr.

Vzhledem k tomu jak složitý a komplexní to je, tak by jedna firma byla pro mě jednodušší. Mít tu zkušenost…

Má to dvě strany. Blbá zkušenost je v tom, že se ztratilo dost času při předávkách projektu. Mít jednu firmu, tak by se třeba nestali věci, které jsem nebyl schopen uhlídat a pak jsem to musel platit.

Druhé hledisko – čas. Lidi v jedné firmě sedí vedle sebe většinou v nějakém kanclu, komunikace je rychlejší a přesnější. 

III. Jak to šlo

Jak se nám vedlo asi nejlépe dokládá původní představa o ceně kolem 300 tisíc a realitě, která je okolo 400 tisíc. Zvýšilo se to tím, že jsem

 zjistil, že původní záměr projektu nebude fungovat. Část peněz jsem tak spálil já.

Byznys model a původní čísla se během projektu stali nereálné. Museli jsme hledat nový způsob monetizace. Každý racionální investor by projekt v tom bodě zastavil.

Dost jsem si toho prošel. Kašlu na příjmy z Google a z AdSense. Věděl jsem, že to chci navzdory všemu udělat. Sice bylo pak mentálně hodně těžký, pracovat s modelem, jehož čísla nevychází, ale projekt pokračoval, cestu jsem viděl.

Část financí pak shořela nedostatečným vedení projektu. V létě to chcíplo a bylo pro mě těžký se v procesu orientovat. Je to jako, když se rozhodnete postavit dům a neměli by jste žádnou znalost se stavební problematikou, koordinací řemesel, nemumíte číst stavební výkresy...haha..., takže se prostě občas dostanete do situace, ve které nechcete být a cesta z toho je to prostě utlačit a dodělat, nebo vám zůstane jen staveniště.

Chtělo by to možná projekt manažera nebo jasný tabulkový harmonogram, který by se dal hlídat. Harmonogram s popisem, co má být kdy hotový a nějaká forma převzetí práce. Z odstupem času vlastně nechápu, jak jsem tuto jednoducho základní věc mohl vlastně neudělat.

Myslím, že každý kdo se do něčeho podobného pustí, by měl mít dobře zpracovaný harmonogram. Termíny v emailech, pokud na projektu pracuje 3-5 specialistů nestačí. Pro zadavatele je obtížné zjistit, kde a proč ke skluzu došlo a pitváním se kdo, kdy,co, by se ztrácel jen další čas. Zkušený projektový manažer pravděpodobně dokáže u projektů, na kterém pracuje víc entit ušetřit dost času a nejspíš i nějaké peníze.

Já bych to teď s odstupem času asi udělal? Najal si někoho, kdo mi projekt pomůže hlídat..

Bylo to za mě dost složitý, celý ten proces. Ale jak by taky ne. Vždyť to byla oblast, se kterou jsem neměl vůbec žádnou zkušenost. Dost jsem se toho naučil a hodně ochopil.

Další věc časová náročnost a peníze. Myslel jsem, že to bude rychlejší a levnější. Mohlo se to lépe manažovat. Nebyli bychom 2 měsíce pozadu. Do toho jsme se s rodinou během 4 měsíců 2x stěhovali:)

Nechápu, jak někdo zvládá podobné projekty po večerech vedle práce. Za sebe musím říct, že si to nedovedu představit. Hlavně vzhledem k tomu, jak složitý ten proces je. Je to pro mě obtížný i mentálně. Možná kdo je ve tvorbě webu už ostřílený, tak by to zvládl. 

IV. Je to venku

Projekt běhá a funguje s nějakýma drobnostmi. Budu přidávat obsah, další najeté lajny atd...Překládáme obsah do angličtiny.

Chce to ještě víc aktivity na YouTube. Hory jsou emoční věc. A přenos emocí je nejlepší skrze pohyblivé obrázky. Proto aji uvažuji nad důležitostí článků. Myslím si, že dobře dělané sociální sítě jsou lepší než velké množství článků.

Když se nad tím zamyslím, tak jsem měl sociální sítě začít řešit, tak 2 měsíce po startu projektu nejpozději. Takže zase harmonogram a timing, ale hlavně chybějící zkušenost. Teď přišla fáze, kdy už to nemůžu dělat sám. Hodně mi pomáhá dcera, ale zvažuji nějakou agenturu, prostě ještě nějákou další pomoc. Můj druhý projekt Ski-finder má ted prioritu, protože sezona už je stejně pryč a na tu druhou už budu připravený líp:)

V. Co mi to dalo

Přes všechna úskalí jsem rád, že jsem do toho šel, v kombinaci se zmiňovaným Ski-finderem to dává smysl. (Ski-finder je produkt který umí najít ztracené lyže v prašanu. Pokud při pádu v prachovém sněhu lyže vypne, tak jede pod povrchem sněhové pokrývky a nezanechává za sebou stopu. Není snadné ji najít a následky pak mohou být dost nepříjemné)

Klíč k úspěchu jsou lidi. A čím menší má  zakladatel či investor s daným průmyslovým odvětvím zkušenost, tím je tento aspekt důležitější.  Nicméně kvalitní lidi nejsou zárukou úspěchu projektu. 

Koordinace, odpovědnosti, hlídání času, stanovení pravidel, prostě vytvoření rámce a mantinelů, ve kterých se bude pracovat, je důležité zrovnatak. Tohle je asi nejcennější lekce kterou si z projektu odnáším.